Menu
Menu
Děje se mi to znova a znova…
Večer prostě musím vypít dvě až tři skleničky, jinak neusnu.
Bolí mě to a lékaři mi řekli, že k tomu vlastně není žádný důvod.
Nedokážu se rozhodovat.
Ani toho tolik nesním, ale pořád tloustnu…
Mám s tím problémy už roky. Jsem prostě chronicky XY.
V naší rodině to tak bylo vždycky, i moje babička/matka/otec to tak měli…
Vím, že se mám mít ráda, ale lezu si na nervy. Prostě se nemůžu vystát.
I když jím, mám pořád hlad. Jako bych nikdy nebyl sytý…
Mám alergie.
Vlastně jsem to tak nějak podvědomě tušil, ale nikdy bych si to sám nedal do souvislosti zrovna s tímhle problémem.
Mám pocit, jako by mě někdo vyndal z uravřené krabičky a zvedl mne nad celou tu situaci.
Jakobych teď opravdu stál/a) nohama na zemi. Ano, teď cítím, že tu opravdu fyzicky jsem.
Opravdu? Kvůli takové maličkosti jsem měla léta takové komplikace?
Cítila jsem se velmi příjemně a bylo o mě postaráno. Jako bych si skutečně dobíjela baterky čerstvou energií.
Poprvé v životě mám dojem, že je to v pořádku, že já jsem v pořádku.
Viděla jsem ho a přestavte si to, mně to bylo úplně jedno. Bylo mi to úplně jedno, co to vykládá. Jasně jsem viděla, že to jsou všechno jeho problémy a já s tím vším nemám nic společného. To byla taková úleva! Cítím se svobodná.
Vždycky mě všechno tak sebralo. Jakobych nachytala emoce všech lidí okolo. Starosti celého světa jsem si brala na sebe. Každý mi je odevzdal. A teď? Ze mě se snad stal flegmatik. Nemůžu tomu uvěřit! Můžu s těmi lidmi mluvit, můžu je vyschlenout, ale zůstanu čistá. To je neuvěřitelné. Děkuji.
Manželka říkala, že jsem prý příjemnější. Nevím. Nedokážu to přesně popsat. Ale jsem prostě tak nějak v pohodě.
